Myšlenka o rozšíření svojí smečky o vlčáka přišla poměrně brzy po tom, co jsem se s těmito dvěma plemeny blíže seznámila. Byl to počin imaginárního sebemrskačství? Jistě že. Ale to všechno poměrně úspěšně zastínil fakt, že s těmito psy mi bylo tak dobře, jako dlouho s nikým/ničím jiným. Jelikož jsem za svůj život moc omamných látek nezkusila, až samozřejmě na alkohol a občas nějaký ten kofein, být s těmito psy ve smečce ve mně vyvolával pocit, který pro mne byl asi tím nejbližším stavu užívání drog. Hlava se mi kompletně vyčistila, mysl napojila na vlny smečky a neexistovalo pro mě nic jiného, než přítomnost – oni, to místo, ten čas.

S mojí nynější chovatelkou a dlouholetou přítelkyní jsem se seznámila téměř na začátku svého působení mezi vlčáky a byla to láska na první pohled. Nejen, že jsme si padly do oka navzájem, ale stejně tak mne uchvátila její smečka čtyř psů – tři čévéčka, jeden Saarloos. Právě po jednom víkendu stráveném u ní se po cestě domů zrodila myšlenka – její dvě feny čsv budou mít za chvíli své první vrhy a v ten moment jsem si nedovedla představit lepší matku, lepší chovatelku, lepší štěně. O to větší radost mi udělalo, když jsem žádost přednesla chovatelce samotné a setkala se se stejným nadšením. Nezbývalo tedy, než čekat celý rok, vlastně jako na lidské mládě, než se to moje štěně konečně narodí.

Sara_a_Ivanka

Zarce se narodilo 7 krásných, zdravých štěňat a ačkoli jsem původně chtěla štěně po druhé feně, která nezabřezla, Ivanka mi nechala dveře otevřené i u tohoto vrhu. Já však neustále opakovala, že “rozhodnutí nechám až na potom, jestli si nějaké štěně oblíbím”. Ráda bych řekla, že mi ten přístup vydržel až do chvíle, kdy jsem štěňata opravdu poprvé opravdu spatřila naživo, ale pod přívalem nových a nových fotek za vrkání chovatelky, jak úžasná to jsou miminka, cítila jsem, že až tam přijedu, budu se o měsíc později vracet s malým vlčkem. A bylo tomu tak. Malé krtečky jsem viděla v měsíci jejich života a strávila u chovatelky další víkend. V pátek jsem přijela a v sobotu dopoledne jsem na otázku, jestli se mi nějaké líbí, odpověděla, že jsem celou noc nemohla přestat myslet na fenku se žlutou stužkou. A jak se má mysl upnula na konkrétní mládě, už jsem neviděla nic jiného.

TAK JSEM SI DOVEZLA ŽLUTOU PIPČU, PRVNÍ SVÉHO JMÉNA.

Cestou domů jsem se těšila z malého vlčátka, doma se z ní však vyklubalo něco mezi piraňou, po půlnoci nakrmeným Gremlinem, průtokovým ohřívačem vody a zvukovým bezpečnostním systémem – takže to furt kousalo, vztekalo se, chcalo a ječelo. Girča fňukala prvních pár dní protože se jí stýskalo a po zbytek léta protože jí vadilo vedro. Bylo to tak vzteklé stvoření, že jsem měla často strach, aby jí z toho nerupla cévka; manipulovat se s ní dalo jedině jako s nasranou kočkou – na vzdálenost natažených rukou a nejlíp s ochanou předloktí. Naštěstí jsem měla pomoc, tříletou fenu Švýcarského ovčáka, která si tohle Gremlinové období odsrala asi nejvíc. Na fotkách jsem pozorovala, jak se z jejího věčně šťastného výrazu vytrácí elán a úměv a nahrazují je zádumčivé oči plné starostí a spánkového deficitu, což se stalo taky mojí diagnózou. Dítě Satanovo totiž neznalo (a tuším, že ani nechtělo znát, natož se učit) průběh dne, kdy přes den se mělo dělat bordýlek a v noci spát. Chápala jsem, že štěňata to mají trochu jinak, ale Girčin systém mi založil na několik měsíců naprosté zoufalosti, neboť bez výjimky, ve dne v noci, jela režim 3 hodiny bordel, 2 hodiny spánku. Každý den. Po dobu asi 3 měsíců… Což v mé paměti trvalo jako věčnost. A pořád čůrala… Neměla jsem nějakou chytrou misku, která by sledovala příjem vody, ani se mi nechtělo počítat, kolik vody štěně přijme ze syrové stravy, ale přišlo mi, že Girča za svoje dětství vyčůrala asi trojnásobek toho, co pitím či stravou pozřela. Tuto absenci svěračů močových cest pánbů spojil s pamětí zlaté rybičky a malé štěňátko doma několikrát denně udělalo louži vítáním člena domácnosti, kterého už takto minimálně 2x ten den vítalo.

lezici_gira_stene

Ačkoli Gira nikdy nebyla a ani nebude typ, co by jel podle nějakých pravidel, jedno na ni postupem času platit začalo, a to že všechno zlé je pro něco dobré. Girča zraje jako víno -exteriérově i povahově. Z malého satáněte se po několika měsících stala elegantní, jemná fena na vysokých nohách, povahově se dost uklidnila a i když je to lovec průzkumník po matce, Ferrari, co dá z 0 na 100 za dvě sekundy, dokáže se se mnou i celý den válet na posteli a přes veškeru její individualistickou povahu je z ní na svůj věk poměrně vyrovnaná holka. Neposlouchá sice jako ovčák, ale poslouchá mnohem lépe, než jsem si před jejím pořízením představovala a i když je u ní standardní vlčákový filtr “vidí mě panička?”, který jí pomáhá zbavit se morální odpovědnosti za některé z jejích prohřešků (jako třeba občasnou návštěvu kuchyňské linky), v případě, že situaci špatně vyhodnotí, se u ní vyvinul efektivní omluvný systém, kdy v procesu ztratí uši a začne mě ustavičně líbat, že mezi všema těma jemnýma blízancema a francouzákama s jazykem na mandlích člověk nemá čas zaobírat se něčím, jako je zlost nad zmizelým kusem narozeninového dortu (true story!). V noci se z ní stává tulící zvířátko, by se člověku lépe usínalo.

gira_pri_mori

Girča je neodmyslitelný člen naší smečky a i když mi to dávala ze začátku plnými doušky sežrat, byla to vlastně škola pro nás obě, jak spolu fungovat a efektivně synchronizovat náš pohled na svět. Miluji ji nade vše, i když je to hrozná pizdifena.

– Sára, Velké Meziříčí

Více fotek Giry