O čsv jsme doma dlouho mluvili, pak se dlouho rozhodovali a nakonec na štěndo čekali více než rok. Měli jsme smůlu na nezabřeznutí fenky, nebo se nenarodilo dostatek pejsků a jednou jsme štěnítko odmítli, protože se nám nezamlouvala chovka. Až pak se poštěstilo a na nás čekalo Vlčí štěstí Apollo.

Byli jsme na vše připraveni. Samozřejmě nás plemeno zaujalo nejprve svým vlčím vzhledem, ale to není vše. A tak se začalo zjišťovat, navštěvovat a číst. Teorii jsme měli zmáknutou na jedničku. Počítali jsme s nějakými těmi úbytky ve věcech i s počátečním spánkovým deficitem. Pořídili jsme klec, ať má prďolka svoje místečko a my nemusíme mít strach o jeho bezpečí, až bude muset být sám. A taky… doma máme našeho nejhodnějšího, nejvychovanějšího pejska – zlaťáčka Míšu. Když jsem zvládla krásně vychovat už třetího retrívra, čévo bude pohoda. Nebo ne?

První dny Apolla s námi byly náročné. Bylo mu smutno. Hodně smutno. Byl to ten nejuřvanější z celého vrhu, takže pokud nespal nebo nejedl, vyl. Říkám si, však je malej. To ho přejde. Nepřešlo. Jakmile odejdu, máme doma zpěváčka. Ale jsme v domě, takže jsme to moc neřešili. Časem si zvykl na to, že je občas sám, ale stejně si zazpívá. Když se trochu otrkal, začal kousat.. kousat.. kousat.. Sakra to není pes, ale piraňa! Ale je malej. To ho přejde.. Změnilo se to, že nekouše pořád, ale jen při vítání a místo škrábanců od jehliček máme modřiny. Ale je pořád malej… Musel být neustále pod dohledem, jinak kradl všechno k čemu se dostal. Tohle ho nepřešlo dodnes a nejlepší hra přece je běhat kolem stolu a chytat psíka s různými předměty v tlamě.

Apollo_stene_lezici

Týdny ubíhaly, štěník krásně rostl, my socializovali kde jsme mohli a taky jsme navštěvovali cvičák. Tam mi moc pomohli, protože když jsem byla zoufalá, nevyspalá a ten moula se ne a ne unavit, ukázali mi úplně jiný přístup. Různé hry a cvičení, které mu zaměstnaly hlavičku a já měla, alespoň na chvíli, nejhodnějšího psovlčka. Taky jsem pochopila o čem mi všichni ti chovatelé a majitelé povídali. Když já je poslouchala a v duchu si říkala: „Jo to určitě, to můj čsv dělat nebude. A tohle taky ne. Pche, to by si můj Míša nikdy nedovolil. Vždyť ho vůbec neumí vychovat.“ Srovnávat výchovu čéva a retrívra už nikdy nebudu 😀 Ve zkratce.. Retrívrovi řeknu „skoč“ a on skočí. Nic za to nechce. Udělá to jen proto, že to já zrovna chci. Apollo se na mě podívá, zkontroluje co zrovna mám za odměny a koukne na mě s výrazem „a proč?“.

velky_Apollo

Když nastalo první období puberty, má zoufalost se prohlubovala. Štěník i přes všechnu mou péči, veškerý věnovaný volný čas a práci s výchovou začal utíkat ze zahrady. Přivolání se podle jeho chování stalo věcí, kterou ho nikdo nikdy neučil a já si několikrát nadávala, proč jsem si nepořídila zase retrívra 😀 Každopádně jsme i tohle období zdárně překonali, sice s přivoláním stále bojujeme, ale makáme na tom. Je to lovec. Cokoli se kde pohne, nic ho nezastaví. Ať je to kočka, pták, veverka, srna, moucha, pavouk, brouk, mravenec.. list.. pírko.. 😀

Apollo_tahajici_provaz

Shrnutí mého prvního soužití s čévem? Neměnila bych! Je to úplně jiný parťák, než „normální“ pes. Nebude tupě opakovat povely. On se nad tím zamyslí a pak se rozhodne 🙂 Stále chodíme na cvičák, kde zkoušíme různé psí sporty jako hoopers nebo nosework. Věnujeme se výchově a trikům. Je až děsivě chytrý, vynalézavý a dokáže vymyslet strategii, jak se dostat tam k těm párkům. 🙂 Dokáže vás rozesmát, doprovázet, pomazlit, utěšit. Bude šťastný kdekoli, hlavně že je s vámi. Miluje vás nade vše a vy jeho. Umí svou náladu a reakce vyjádřit neuvěřitelnou mimikou obličeje. Život se mi otočil o 180 stupňů, ale vůbec mi to nevadí a rozhodně nelituji. Mám úplně jiný pohled na svět a užíváme si ho spolu na plno. Jsem šťastná, že jsem na štěně tak dlouho čekala, protože teď díky němu mám další rodinu. „Vlčí rodinu“. A pokud se někdy rozhodnu pro dalšího psa, bude to určitě zase čévo. Protože to jsou vyjímeční a úžasní psi.

– Verča, Ostrava

Více fotek Apolla