Začalo to tak nevinně. Ze všech těch malýk klubek nás už na dálku oslnilo to jedno. To jedno užraný a tak trochu „ignoranstký“ (no považte, zatímco ostatní sourozenci se rvali o cecíky pod máminým břichem, tenhle frája si prostě lehl pod zadek a našel jeden zatoulanej cecik tam – proč se strkat se sourozenci o ostatní, žejo). Dohoda sice zněla, že prcka budeme vybírat až na první mazlendě… ale k čertu s tím, ukecali jsme Ivu, aby tohle zelený smrádě mohlo být naše.

A patří nám to!

Ačkoli ze začátku plnil přesně to, co sliboval jako malá šedohnědá šiška (tedy pro jídlo by udělal cokoliv), postupně se začal i trošku ofrňovat a nyní už si umí pěkně vybírat. Za tohle tedy cvičit dneska nebudu, co tu na mě máváš syrovým masem – dneska bych si dal vařený. A dneska zas třeba syrový. A vidíš to? Támhle někdo dává psovi párek! Jé, já bych dneska klidně celý to kilo masa vyměnil za jeden jedinej párek…

Ale ignorant je to pořád, to se nemění. Moc dobře dovede usoudit, že nyní na páníčky není čas, a co by je poslouchal, teď má mnohem lepší věci na práci.

A co že se to dále o šedivcích říká? Že ničí? No. Jak se to vezme. Zrovna náš drahouš není takový ten 100% likvidátor. Většinou. Potrpí si totiž převážně na kabely. Ideálně na ty dražší, co se špatně shání a nahrazují. Ale jinak toho moc sezežral. To spíš dohrabal. Díky němu je náš byteček konečně takový hezky designový. Všude okolo dveří, ve výšce kliky, jsou takové elegantní jakoby vlysy (rozumějte – rýhy do zdi od drápů, zoufale hrabajících pacek, protože pan štěnítko si potřeboval otevřít dveře a ještě stále nevychytal ladnou eleganci skákání na kliku bez hrabání všude okolo). Zahradní architektura je také skvělý koníček. Ocení to hlavně přítelova mamka. Moc ji teší každodenní tělocvik, kdy po zahradě prohání šedivou šmouhu, která v hubě nadšeně nese čertstvě vyhrabaný a ukradený keřík/stromek/kytku.…

Taky šetří energii! Nač bychom potřebovali v ložnici světlo, vždyť se tam stejně chodí spát?! Takže pán sundal vypínač. Proč bysme mu s tím měli furt cvakat a svítit mu do očí. Takovej přežitek!

A televize? Pch, buržoazní škvár, není potřeba. Anténa jde ze zdi a to hned v několika kusech.

A sousedství je nudné. Ta plná ulice psů. Vždyť je to tak neoriginální! Ještě že máme toho samaritána, co se je poctivě snaží naučit trochu melodicky výt, havně když jsme v práci. Je šikovnej, umí se taky zaměstnat a být užitečný, co by měl celou naši pracovní dobu sobecky prospat.

A je nám jenom ku zdraví! Otužování a vstávání před slepicemi a jakýmkoli ptactvem, možná dokonce i před sovami, je jenom k užitku! Šup ven z postele ve 4 ráno za každehé počasí, vstávat a cvičit!

A není to sobec. Dovede se rozdělit. Potrpí si na nezištná překvápka. Je krásné, jak na nás myslí, že nám schová kost s kusem masa pěkně do pohovky, abychom nemuseli až do lednice, až nás večer při sledování filmu (samosebou z disku, protože anténa je fuj) přepadne hlad.

Už od maliča to byl charakter. Uměl velice hlasitě dát najevo, když se mu něco nelíbí. A že okolo čtyř měsíců věku to bylo v podstatě všechno. Ach, člověk s láskou vzpomíná na ty hysterické záchvaty, které způsobilo například to, že mu bylo zakázáno rozjařené kousání do krve. A vyústilo to v několikaminutový hysterický skřek celou ulicí, když maličký Astroušek musel poslechnout a zůstat chvíli na zemi, aby se uklidnil.

Jo, po tomhle se mi vážně nestýská. A díkybohu, že toto hysterické vyjednávání se konalo pouze párkrát, protože představa, jak se nyní dohaduju s tím 35kilovým hajzlíkem, se mi vážně nezamlouvá.

Zmoudřel za ten rok a čtvrt, co ho máme. Dokonce! Se netváří naprosto znechuceně, když ho pohladíme! No fakt! On se občas i sám přijde přitulit. A nechá se hladít. A mazlit! A jen sem tam se ožene, aby ožvýkal ruku a trochu zkrotil naše vášně, furt to jako není plyšák, jo?!

Ale zároveň mi srdce vždy zaplesá, že to s tou nechutí ke mně nemyslí tolik vážně. Jinak by mi přece tak láskyplně tolikrát za noc nekopl zadní nohy do obličeje, zatímco se v posteli protahuje.

A miluje lidi. Ano, ke mně chová znechucenou přetvářku, s přítelem je jedna ruka, a miluje vítání. Teda vítání s úplně kýmkoliv kromě mě. S dětmi. S cizími lidmi! S opilci! S feťáky! Jé, jak ty dvě poslední skupiny má rád, oni jsou takoví hlasití, rozhazují rukama, no to je radost se k nim hnát a provokovat je ke hře. A co teprve, když před ním utíkají a křičí! No to je sranda, jak se zapojují do hry! Anebo když leží na chodníku, rozhazují rukama a vyřávají… to jsou pak ten nejvhodnější terč pro nadšeného hudlana. Proč jen mu do toho ta panička kecá a nechce ho k nim pouštět? Za to na nějaký nadšený vítání paničky se může vykašlat. Okázalé zívnutí a otočení ocasem nejprve doleva, pak doprava, musí stačit. To má za to, že si chodí do práce a opouští ho! A zároveň ji vořve pokaždý, když si dovolí někam odejít bez něho mimo každodenní rozvrh! To se neodpouští, to chce protest song aspoň přes půl města!

Je to drahouš, co si budem. Vždyť bychom se nudili a nevěděli, co sami se sebou, kdyby nám neustále nevymýšlel nějakou zábavu.

Teď už usoudil, že není třeba na to vynakládat tolik snahy. Ale ještě před oslavou svých prvních narozek neváhal vyzkoušet, jak se taková velká louže chcanek zachová uprostřed obýváku. Jestli snad bude nějaký rozdíl mezi malou štěněcí loužičkou a touto kaluží. No, nebyl. Jen možná v chování páníčků, kteří to už moc netolerovali. Pokrytci! Jako by snad oni chodili čůrat ven do zimy!

Teď už je to velký pan pes. A má velký koule, to už zjistil. A musí to dát všem vědět, kdyby si jako náhodou nevšimli. Tak, že po nich bude řvát naježenější jak hyena. A ramena. Musí u toho mít velký ramena. Protože má větši koule, než tamten pes, no chápeš to, vole pse?!

Jinak je to pořád sladké štěňátko. A dovedlo mě vycvičit jak se sluší a patří. Ještě před rokem a půl mě dovedlo rozhodit z míry fakt hodně věcí. Teď už nad spoustou věcí jenom mávnu rukou, protože vím, že stresovat se zpětně už fakt nemá smysl, je lepší se soustředit a dávat pozor, aby se podobným situacím napříště zabránílo.

A i když by ho člověk většinu času nejradši zaškrtil, bez něj už si to nedovede tak nějak představit. Jak už je člověk touhle chorobou jednou postiženej, bude už nejšpíš navěky vyčuhovat jako divizna, kdykoli zahlédne čtyřnohé cosi, jestli to náhodou není potencionální kamarád na psí hraní (protože to naše štěnítko je pěkná bestie rasistická a šedivce má nejradši), nebo z kapes i na jakékoli kulturní akci tahat aspoň deset hovnopytliků, neboť drahoušek je schopný se vysrat desetkrát za procházku, proč by to kumuloval.

– Šárka, Liberec

Více fotek Astriho