Prvního československého vlčáka jsem potkala snad před 20 lety, tipuju si, že jsem se klasicky nadšeně hrnula k majitelům i psovi, nic netušíc o psech natožpak o vlčácích a po krátkém výslechu majitelů a pohlazení (víc jsem si nejspíš netroufla), jsem se zamilovala. Jenže, všude píšou, že plemeno je zcela nevhodné do bytu, pro začátečníky už vůbec ne a ideálně do rukou zkušeného kynologa – což nikdy nebudu, když jiného psa nechci že ano.

Skoro o dvacet let později si kamarádka mění na facebooku profilovku a je tam s čévem. Hned jí píšu. 14.května 2017 jdeme ještě s jinými majiteli a chovateli na procházku do Zoo.

Když mě můj muž vyzvedl u té Zoo a když uviděl můj výraz, jak tam stojím mezi těmi vlčáky, tak jen hlesl “A sakra.” A bylo vymalováno.

Začala jsem chodit na srazy a setkání s kýmkoliv, kdo byl ochotný – což mimochodem moc všem budoucím majitelům doporučuji, chodit na klubové akce, jít venčit s majiteli a jejich psy nebo dokonce i nějakého hlídat. A byla jsem zamilovaná víc než předtím. Ta jejich energie je nepopsatelná, jsou to sice psi, ale občas se chovají jak (vyčůrané) kočky (měla jsem tři, nic proti nim), úplně vás utahají a vycucnou a zároveň nabijí tak, jak žádný jiný pes.

lezici_bailey

I přesto všechno, nebo právě proto 🙂 , jsem si jela pro své vysněné štěňátko se staženým žaludkem a pocitem, že si domů odvážíme přinejmenším tříhlavou saň. Pocit to není moc, ale zas má tu výhodu, že vás to piraňátko doma spíš příjemně překvapí.

První týdny si teda moc nepamatuju, tak nějak splynuly v neustálém venčení (bydlíme ve 3.patře bez výtahu, noční úprky po schodech s téměř čůrajícím štěňetem zatímco sami spíte jsou zábavné), hraní a pozorování toho tvora – jak je roztomilý, jak žere co nemá, jak hezky papá co má, jak blinká, jak hezky spinká, bude z něj hodný pes nebo nás všechny sežere?

Od druhého dne doma jsem poctivě socializovali: procházky, cesta autobusem, tramvají, metrem, každý den nové prostředí… někdy to šlo skvěle a někdy se pejsek drápal z tramvaje přes moje záda za zoufalého pláče a nářku. O uklízení hovínek v metru ani nemluvě. Naštěstí Bailey (Bai, Bailišák, Bailíček pupíček a taky Jantar, Kokos a jiná méně vhodná jména) byl a je extrémně žravé čévéčko a cvičení tak šlo raz dva. V osmi měsících cvičil i na mandarinku, jablko, banán a ani kiwim nepohrdl. Žravost je sice super věc, ale má i stinné stránky. Bai byl prostě popelnice a snědl absolutně všechno co potkal. Jakékoliv jídlo, to je jasný, jakýkoliv bobek, bohužel, ale třeba i kamení nebo lojové koule pro ptáky, i se síťkou samozřejmě. Takže jedno období byly naše procházky jen o tom, zmerčit možnou krmi dřív než on, zlikvidovat ji tak, aby si ji třeba později nešel vzít a popojít asi 2m a celý proces zopakovat. Ale aspoň si nechá z té tlamy cokoliv vypáčit bez jakýchkoliv protestů. Teď v roce a půl mi na povel dej! nalezené jídlo odevzdá do ruky. Ale dodnes si pamatuju jak jsem na sněhu v lese za domem brečela poté, co ten můj odpadkový koš sežral dva bobky (ne psí) a dvě lojové koule i se síťkou a já se těšila až to ze sebe doma vyhodí.

Co se týče poslušnosti, je to mnohem lepší než jsem si myslela (a než jsem se obávala), ale jsou chvíle, kdy si říkám, proč se mně sakra nemůže líbit borderka nebo pudl a kde se ve mě tyhle masochistický potřeby berou. Někdy je to prostě super, pak usnete na vavřínech a místo volání na vlastního psa byste mohli stejně dobře volat do zdi nebo do lesa… i cizí borderka by snad přišla dřív. Takže furt cvičit, cvičit a cvičit.

Chodíme, i když nepravidelně, na cvičák, na tzv. skupinovou poslušnost. Což moc doporučuju, jedna věc je volat psa sama v lese s pamlskem v ruce a druhá mezi dvaceti psy, kdy každej je zajímavější než panička. To je jedna z otravných vlastností mnoha čévéček: všechno a všichni jsou zajímavý a často zajímavější než vy. Zvláště první měsíce: šiška, pták, sáček, pes A, pes B, fena A , pes C, člověk, pes A, dítě, auto, zase pes A, jo panička je tady taky, a co vlastně dělá to dítě a kde je ten pes B?! Takže pevné nervy, alkohol (ne na procházce samozřejmě) a nějaký kurz zenové meditace se určitě taky hodí.

bailey_s_panickou

Učení na samotu aneb jak přemluvit štěně vlčáka, že ho fakt navěky věkoucí neopouštíte a že ten děsnej vyrvál fakt není nutnej: taky na rady zkušenějších doporučuji co nejdříve. Dokud z toho hrdla ještě lezou štěněcí srdcervoucí zvuky. Taky je v bytě dobré mít klec, udělat z ní nejlepší místo na světě a tam ho na samotu zvykat. Neučit, když máte nervy na drátkách nebo slzy na krajíčku. Vím z vlastní zkušenosti 🙂

Bai přišel do domova, kde byly dvě kočky (kočka a kocour) a dvanáctiletý kluk. Kočky ho zvládají dobře, on se k nim chová ohleduplně, ale hodně dlouho byly spolu jen pod dohledem. Bai moc piraňovité štěně nebyl, brzy zjistil, že se nám to nelíbí a jelikož má celkem mírnou povahu na čévéčko, tak jsme měli ohryzané jen špičky prstů – při podávání pamlsků. Byl na jídlo příliš natěšený a teprve až teď v roce a půl si je bere opatrně. Teď v roce a půl začíná tzv.řešit okolní psy (samce), takže nám začíná nová kapitola. Pokud ji přežiji a neskončím v nějakém psychiatrickém zařízení, bude určitě pokračování tohoto veselého příběhu.

– Marta, Praha

Více fotek Baileyho