Ahoj, jmenuji se Balto Akim. Narodil jsem se do milující rodiny na jižní Moravě. Od malinka jsem to s pohybem moc nepřeháněl, tak asi proto jsem byl maminky Zarinky největší štěňátko. Byla to prostě zábava – pořád spát a jíst. Moji budoucí páníčci už dopředu věděli, že by chtěli to nejlínější štěně, nemohl jsem je přeci zklamat. Když se na mne přijeli poprvé podívat, byla volba jasná.

Cestou, do mého nového domova na druhou stranu republiky, jsem byl opravdu šikovný. Ani jednou jsem v autě neudělal loužičku, fuj a ani nic podobného… to za mě prý zvládla ségra Bella.
Když jsem poprvé uviděl svůj nový domov, nestačil jsem se divit. Čekal mě tady velký pozemek na hraní s vlastním rybníčkem, kotcem se zateplenou boudou a bytelným betonovým plotem (o tom vám ještě později povyprávím).

Přišel jsem do rodiny, kde mě s otevřenou náručí přivítali tři menší děti, téměř dospělá slečna a jedna 2letá fenka Hope Entlebušského salašnického psa. Všechny jsem od začátku moc miloval a dával jsem jim to svou vlčí láskou najevo. Ale nic se nemá přehánět, nejsem přece piraňa. Doteď zkousnu páníčkovi rád se vší citlivostí ruku.

Od prvních dní jsem spinkal venku jako správný hlídací pes ve své boudě. Vždyť proto si mě vlastně pořídili. Netušili totiž ještě, že dokážu celou noc prospat a nevědět co se kolem děje. Prvních pár dní jsem trošičku fňukal, ale ne moc, jsem přece pan pes. Každý večer mě tam chodili páníčci uspávat a když přišla zima, tak ta něžnější duše si u mě zapínala i elektrické topení. Já byl tak hodný, že jsem jí ho ani nerozkousal.

Páníčci mě řádně socializovali, takže jsem jezdil autem, autobusem i vlakem. Viděl jsem několik koncertů, festivalů a poutí. Většinou mě to moc nebavilo, tak jsem toho hodně prospal páníčkům u nohou. Od malička cítím, že není důležité, kam jedeme, kde jsme, ale že jsme spolu. Chodil jsem také do psí školky, kde mně naučili různé povely a kde jsem si hrál s ostatními pejsky. To jsem na ně ještě nedělal ramena. Ve výcviku jsem pokračoval i později, ale víte co, nejsem zajisté ovčák, který za trochu dobrot udělá vše. Mám svou vlčí hrdost, takže se panička musela hodně snažit, aby mne při výcviku zaujala. Společně jsme jezdili na různá setkání, výstavy a srazy naší vlčí rodiny. Tam jsem si jako štěně pořádně užil „vlčích“ her se svými sourozenci. Protože mi vlčáci si hrajeme jinak než ostatní psi, jsme přeci jen divočejší.

Postupem času jsem začal cítit, že všem okolním a náhodou kolem mě procházejícím, štěkajícím, vrčícím nebo jen hloupě zírajícím psům (holkám přece ne) musím dokázat, že já jsem tady ten, co má koule a oni ne. Páníčkům se moc nelíbilo, že jsem na posledním setkání naší vlčí rodiny dělal machry i na své sourozence a příbuzné, nevím asi se mnou cloumaly hormony. Od té doby si mě páníčci více hlídají a na volno mě pouštějí jen v dobře známém prostředí beze psů a jiné zvěře. Občas se ve mně probouzí mé lovecké pudy. Všechny dvounožce mám ale pořád stejně rád. Jsem veliký mazel a nejraději mám drbání na bříšku.

Není to tak dlouho, co jsem se svými páníčky navštívil svou poloségru Arwen, která mi ukázala, že není nutné trávit celou noc venku v boudě bez zbytku své smečky. Od tohoto pro mě šťastného dne mám za velikého přispění mé paničky zajištěné teplé místečko ve svém pelíšku v ložnici. Jsem slušně vychovaný pes, který ví, jak se má doma chovat. Nic neničím, nekoušu a nečůrám. Co kdyby mě chtěli zase šoupnou ven.

Co si ale nemůžu odpustit je hra na „Tájínka“ (cenzura). Vím, že jsem vždy o krok před páníčkem. Baví mě sledovat, jak marně zkouší zvětšovat a zabezpečovat plot a pozemek. Umím utéct přes plot i dva, který rád rozplétám a když to nejde, tak třeba i odtokovou 15 m dlouhou rourou. Někdy si jen stačí počkat na malou nepozornost při otevírání a zavírání posuvné brány. Je to sranda, jen moje panička je z toho občas nešťastná a smutná. Bojí se o mě, jak o svoje ostatní děti. Snaží se vymyslet, jak mě zabavit procházkami po horách, výletech a v poslední době tréninkem běhu. Tohle všechno mě moc baví.

Svým příchodem jsem jim jistě obrátil život naruby, ale vím, že jsou šťastní a nikdy by neměnili, protože cítí, že jim dám veškerou svou vlčí lásku. AKIM

– Stanislava, Sokolov

Více fotek Akima