Neuběhne den, kdy si nevzpomenu na začátky, kdy jsem si chtěl pořídit úžasného parťáka, který by měl rád sportovní život jako já. To, že by to eventuálně mohlo být ČSV se mi v hlavě promítalo dlouho. S téměř nulovými zkušenostmi, zato obklopený v okolí a rodině samými psi jsem si kladl otázku: „A kde by mohl být problém? Proč ne zrovna ČSV?“

Cesta byla divoká ještě před tím, než jsem dorazil k té nejúžasnější chovatelce Ivance.

Z počátku jsem od ledna do května 2019 narazil na období, kdy mi nebylo souzeno najít chovnou stanici takovou, jakou jsem si přál anebo na mě nevyšla fenka. První pěkný záblesk štěstí byl u slečny v Jihlavě, kde se dokonce pejsci narodili v den mých narozenin.

K mé smůle jsem byl 3. v pořadí na fenečku a narodily se jenom 2.

Po doporučení od chovatelky z Jihlavy jsem se dostal až k Plzni, kde jsem bohužel taky nepochodil; naštěstí všechno zlé je k něčemu dobré, a tak jako Ivance, mé veliké díky patří i Romči Přibylové z CHS Vlčí Pouto, která mi právě Ivanku doporučila.

A pak to šlo jednu s druhým, kdy jsem se dozvěděl, že má Ivanka z prvního vrhu majitele kousíček ode mě. Narazil jsem na člověka, který neměl psy, ale členy rodiny, úžasné, vymazlené a nesmírně vítací.

Při první návštěvě domácí smečky jsem byl nesmírně rád, že mě schválila jako první Zarinka. Bohužel se tomuto důležitému okamžiku stala svědkem pouze Verča od Apolla. U Ivanky jsem také poprvé viděl plemeno SAV, a to Safirku, ze které jsem byl zmatený, protože jsem neznal jejich povahu, a tak jsem si myslel, zda není v pořádku ona nebo já, když lítala jako splašená a já jsem neměl šanci si ji ani pohladit. Přiznám se, že mi pak i trošičku zatrnulo, když se Ivanka zvedla ze židle a že pustí „toho obrovského pejska z klece“.

A to byl první moment, kdy proti mně běžel Atrej, s hrůzou v očích jsem odpočítával metry, které nás dělily a se zavřenými očima, křečovitě držící se židle, jsem čekal, co se bude dít. Náš první kontakt mohu popsat jen jedním slovem: „bože!“, tehdy jsem si našel svého oblíbence!

Přesně pro tyto povahy a přístup jsem věděl, že Ivanka dokáže nabídnout to, co jsem celou dobu hledal od svého budoucího chovatele.

Po čase došlo i na malé, kteří se konečně ukázali světu.

V ten moment pro mě nastal teror, musel jsem čekat, než se budu moct podívat na tu svoji „žlutou pipču“… S dnešními zkušenostmi chápu všechny ostatní, kteří se mi tehdy smáli, když jsem vykládal, jak to všechno bude, jaký k tomu mám optimistický přístup a jak Bellunka bude nejúžasnější a nejhodnější pejsek z vrhu a že nebude dělat všechny ty voloviny, co všichni její polosourozenci a časem i sourozenci. S dnešními zkušenostmi bych svůj přístup nazval „nepřipouštění si reality“.

Nezapomenu na první den, kdy jsem přijel na návštěvu štěňátek a celou dobu zůstal s upřeným pohledem pouze na žlutou stužku. Byla nádherná, úžasná, božsky voněla, a hlavně byla hodná.

Nezapomenu taky na první cestu domů už s Bellou. Po odjezdu mi během 8 minut Bella stihla zvednout žaludek a zároveň podstoupit tekutinový trojboj, kdy to šlo vrchem i oběma spodky. Nadopován láskou a tolerancí začátečníka mi nezbylo nic jiného, než malou Bellu obejmout a všechnu tu spoušť uklidit. S otevřenými okny a hudbou, abych aspoň trošičku přebil ten kravál a smrad vzadu, jsem dojel domů.

Netušil jsem, co jsem si přivezl domů… Přirovnal bych to horroru Annabelle – přivezl jsem si krásné štěňátko, které se mi smálo do zad, že netuším, co mě s ním teprve čeká.

První den byl skvělý a úžasný, Bella přestala vyvádět během pár minut, což jsem nečekal, po pomalém seznámení s rodinou jsem se věnoval vytahování Belly z pod túje a obecně ji nechával seznamovat s novým prostředím a domovem. Jenže ta „ŽLUTÁ“ stužka projevila svou sílu a moc hned první noc.

Neodolal jsem kráse Belly, a tak jsem rozhodl, že bude spát semnou v posteli; nenapadlo mě, že mě bude budit 7x za noc, nenapadlo mě, že mě vždy vzbudí až po vykonání potřeby, nenapadlo mě, že první 4 dny budu chodící mrtvola… A tak začalo veselé řádění Belly po večerech.

Byl jsem šťastný za každou minutu jejího odpočinku, kdy jsem mohl předstírat, že odpočívám taky a společně si nabíjíme baterky, abych mohl dál neustále připravený s hadrem a čističem lítat za Bellou a utírat louže. Měl jsem doškrábané ruce od samé lásky, okousané všechno dřevo, na které dosáhla, a ten nespočet zničených hraček stál za to vydržet, než přehodí zuby, říkal jsem si.

Kdo to vymyslel, že pes po přezubení přestane kousat? Protože Bellu to rozhodně nepřešlo. Postupem času nabyla na váze, velikosti a samostatnosti. Začala zjišťovat kde se ze zahrady dá utéct, zjišťovala, čím mě dokáže naštvat ať se má čemu smát. Nemluvě o tom, že u nás začaly vybuchovat polštáře, křesla, pelíšky, povlečení, deky a kdo ví, co ještě. Zašlo to tak daleko, že jako chlap jsem měl slzy v očích se slovy „co jsem si to pořídil?“. Psychicky vyčerpaný a s vypadanými vlasy jsem měl sto chutí nechat otevřenou branku, ať mi ukáže, že někdo s ní bude mít větší trpělivost. Nejhorší čekání pro člověka milujícího sport a pohyb bylo dovršení ideálního věku pro částečné zapojení delších procházek, nebo úplně nejlépe trávení času na horách. To neúnavné štěně mělo pořád sílu, stačila chvíle odpočinku a jako by měla znovu plné baterky, jako by ji doslova živil můj smutek a sténání.

Abych na Bellu pořád nežaloval, ačkoli jsem sám sobě slíbil, že jí to aspoň touhle cestou oplatím, tak jsme nebojovali nikdy s jídlem, po zvyknutí na auto se nám nestalo, že by nerada cestovala a neměla cestování autem ráda, nestalo se mi při příchodu po 5 minutách za Bellou, aby ne nevítala jako smyslů zbavená, je to prostě žlutý poklad.

S přibývajícím věkem musím uznat, že vidím, jak ji ty blbosti opouští, že mi konečně nevisí ČSV na kotníku, že mi na potkání neskáče po lidech, aby se zblízka podívali na zuby a jazyk toho mého pakovlka.

Neskutečně moc nám pomohl kontakt s dalšími ČSV přímo v našem městě – a že jich tu máme.

Člověk v tomto plemeni nenajde jenom štěstí a lásku ale spoustu nových, úžasných lidí a přátel, tohle prostředí doslova pohltí každého a připraví skvělou vlčí rodinu.

Za rozhodnutí, které vedlo k ČSV jsem nesmírně šťastný a teď s čistým svědomím můžu říct, že toho nelituji.

Lidé by se neměli bát plemene československého vlčáka, lidé by se měli bát žluté stužky 💛😁

– Lukáš, Orlovy

Více fotek Belly