Když jsme doma řešili, jakého si pořídíme psa, manžel byl pro Německého ovčáka, se kterými má zkušenost, protože už dva měl. Jenže má ženu, která když si něco umane, tak je zle. O vlčácích jsem neměla moc informací na to, abych si ho mohla pořídit, pouze jsem se zamilovala na první pohled. Začala jsem zjišťovat a dělat všechno proto, abych svého drahého přesvědčila o tom, že pořídit si vlčáka bude nakonec super! I přes všechna možná negativa, o kterých mi psali různí majitelé ČSV, jsem se nevzdávala a trvala na tom, že to dáme. A tak jsem hledala a hledala a narazila na CHS Vlčí štěstí. Zvedla jsem telefon a zjistila, že jsou volní dva chlapečci a týden na to už jsme byli na cestě do Hodonína, podívat se na malé krtečky.

Tam vyměkl už i Ondra a začali jsme odpočítávat dny, kdy si miminko povezeme domů. Jen jsem musela dodržet slib, že když já vybrala rasu, Ondra vybere jméno…a tak se stal z Bello Mio nakonec Johnny.

Když přišel den D, nastala u mě panika, abych všechno zvládla, jak budou reagovat děti, jak se snesou s JPm (náš čtyřkilový, osmiletý pejsek), jestli nás jednoho dne všechny nesežere atd… uf uf…

Johnny zvládnul cestu domů moc dobře. Doma se se všemi přivítal a pak se šlo spát a utěšovat. Johnnýsek první noc plakal, ale nebylo to nic tak hrozného, jak jsem se obávala. Druhý den už se rozkoukal a druhá noc byla bez pláče. Dokonce byl moc šikovný a každé dvě hodiny se vyvenčil venku a doma žádná loužička ani nic jiného. Dny plynuly a naše roztomilé štěňátko nám všem začalo ukazovat, jaké má místo zoubků ostré jehly! V tom se nadšení JPho a dětí z nového kámoše rázem změnilo v zoufalství. JP si ho rychle srovnal, ale děti se každý den jen ptaly, kdy už ten pejsek bude velký, hodný a přestane kousat.

Přibližně o 6 měsíců později se tak stalo a štěňátko místo dětí a nás začalo kousat do králíků. Od mala je s námi krmil, dával jim pusinky a my se rozplývali nad tím, jak hezky zvládá své lovecké pudy. No nic, první dva králíky jsem oplakala, pak už jsem jen posílala Ondru, ať jde sebrat támhle dolu na zahradu ty zadní nohy, co zbyly. I přes to, že se Johnny stravoval dietním králičím masem, tak si nějakým záhadným způsobem vysloužil na „vlčím“ srazu v Brně přezdívku Knedlíček. My mu museli tedy přestat tolik dopřávat, z čehož byl Ondra jakožto řezník a hrdý majitel takového pořádného psa, oproti těm ostatním hubeňourům, lehce zklamaný… Ale nakonec  se povedlo a Johnnýsek se ve svých 10ti měsících hodně vytáhl do výšky a vyrýsoval si hezkou postavu. Alespoň podle nás!!

Jinak od jeho tří měsíců chodíme pravidelně na cvičák, poctivě jsme socializovali mezi psy i lidmi, což je hrozně důležité a vyplatilo se, protože máme psa, který je ke všem velice přátelský. I když při každé otázce „smím si ho pohladit?“ raději rovnou odpovídáme, že jo, ale že bude skákat a možná dá i štípanou pusu, tak bacha. Jeho chování k ostatním psům vypadá tak, že až teď v roce začíná pomalu ukazovat, že on je velký pan pes a ať se na něj nikdo nezkouší křivě podívat, nebo dokonce snad zavrčet. Co se týče poslušnosti, tak když chce, je strašně šikovný, ale pokud nemám v ruce něco, na co má chuť, anebo nemá zrovna náladu poslouchat, tak se z něj stane rázem hluchý pes, pro kterého existuje úplně všechno okolo, kromě mě. To je asi jedna z věcí, která mě vytáčí úplně nejvíc. Když prostě nechce, tak se můžu postavit na hlavu a stejně s ním nehnu. Jako bych viděla sebe.

Celý náš první rok s Johnnym bych shrnula tak, že byly chvíle, kdy jsem se chodila k zrcadlu kontrolovat, kolik mi přibylo šedivých vlasů a kdy nadávala, proč jsme si raději nepořídili čivavu. Když ale pak vidím, jak je šťastný pokaždé, když se vrátíme domů, i když jdeme třeba jen za barák s košem…jaký je to parťák a kámoš, když je člověku na nic, protože vždycky udělá nějakou kravinu, které se prostě nejde nezasmát, takže jsou pak všechny ty zničené věci, sežraní králíci a škrábance s modřinami odpuštěny. Je to úplně jiný pes, než ostatní, a to je super. Někdy mě fascinuje, jak dokáže být přehnaně chytrý a vyčůraný. A co je k tomu všemu obrovské plus, že jsme díky Johnnymu získali spoustu skvělých přátel a bezvadných lidí, na které se pokaždé hrozně těšíme. A naše chovatelka Ivanka je ta nejlepší, jakou jsme si mohli přát! Je tu pro nás ve dne v noci a vždy ochotně se vším poradí a pomůže. Děkujeme, že můžeme být součástí tak skvělé „Vlčí rodiny“!!!

– Tereza, Příčovy

Více fotek Bella